I'm here waiting - 10. kapitola

3. října 2012 v 18:02 | Černá Kočka |  I'm here waiting
Zdar, zdar, hodní, milí, překrásní a úžasní přátelé,
tak jsem se rozhodla, že je nejspíš už na čase se pustit do další kapitoly I'm here waiting, konec konců od tý doby, co jsem psala devátou uplynuly už přibližně tři měsíce *já nic*, takže... No, hehe.
Prostě se pokusím to začít psát, ale pravděpodobně ji dopíšu až za další měsíc, takže... É... No to je jedno. A necházejte po mě ty shnilý rajčata! xD
Jinak, řeknu vám... Pamatujete si, jak jsem u osmý kapitoly psala, že mi Thomas začíná čím dál tím víc připomínat typickýho Yesunga v SJ fanfictions? Asi ne, co? xD Hehe... V tomhle díle mi zase začíná připomínat Zhoumiho, heh xD Mám pocit, že jsem jeho povahu příšerně nepropracovala, ale co teď nadělám, můžu se spokojit leda tak s tím, že si řeknu, že to příště udělám líp :D
Jinak se tahle povídka už pomalu, ale jistě chýlí ke konci... A myslím, že je čím dál tím šílenější, stává se z ní taková podivná polovážná komedie, některý scénky mi dokonce trochu začínaj připomínat Úžasnou zeměplochu xD Pravděpodobně mi nějak hrabe z veškerý tý veselý návykový hudby, takže... To dopadá dost katastrofálně a já už jen čekám, kdy zpozarohu vyskočí Billie Joe Armstrong s marihuanou a to jak v povídce, tak i v realitě xD
A taky ještě něco... Hehe... Možná vás potěším a možná taky ne xD Rozhodla jsem se, že budu psát ke svejm literárním dílům věnování a začnu s tím hned teď xD
Nuže, komu věnuju tuhle kapitolku? Především Loki, protože je zlatíčko a pořád u mě čte a komentuje články (i když jsem já hajzl a nikdy se kvůli svý lenosti nedokopu k tomu, abych jí taky napsala komentář... Ber tohle věnování jako omluvu :D) a její podpora mě vždycky pomůže při psaní dalších kapitol, pak taky věnování patří Eristě, protože patří mezi to málo stálejch čtenářů týhle povídky a moc si vážím jejích komentářů. A poslední věnování patří mojí starší sestřičce Eveely za "psychickou podporu a dokopávání" (což zahrnuje i ty výhružky smrtí xD) a protože je vždy můj věrnej kumpán xD
No a samozřejmě kapitolku taky věnuju všem, kdo si ji přečtou, takže si toho važte xD


10. kapitola
Thomase probudily sluneční paprsky, které dopadaly skrz okno přímo na jeho oční víčka a nepříjemně jej na nich šimraly. Už se chystal začít nahlas nadávat, ale v tu chvíli si uvědomil, že je něco jinak, než jindy. Hlavním rozdílem bylo to podivné teplo, které cítil po svém boku... A drobné tělo stulené v jeho náručí. Ehm, cože? Chvíli trvalo, než se mu vybavily vzpomínky ze včerejšího večera. Ekologický projekt... Luke... Polibek... A pak... Ehe, hehehe. Thom se musel sám pro sebe usmát, když se mu vybavil včerejší večer. A jeho úsměv se ještě víc rozšířil, když otevřel oči a spatřil vedle sebe to nejkrásnější stvoření na světě.
Luke ležel vedle něj, co nejvíce přitisknutý k Thomasovu tělu a spokojeně spal. Černé vlasy měl rozcuchané, oči zavřené, jen víčka se mu jemně chvěla ze sna, rty pootevřené a ve tváři měl uvolněný výraz. Vypadal vážně rozkošně. Thom si jej pravou paží přivinul ještě blíž k sobě a spokojeně vydechl. Přesně tohle je to, co už tak dlouho potřeboval. Mít jej u sebe, cítit jeho blízkost a dávat mu veškerou svou lásku.
Ještě chvíli Lukea jen pozoroval, pak ale však neodolal a pozvedl pravou ruku, jemně jí přejel po černovláskově tváři, zastavil u jeho měkoučkých a hebkých rtů, nejdříve pohladil palcem horní a pak také ten dolní. Poté přejel dlaní zpátky směrem nahoru po obličeji mladšího chlapce, zajel jí di jeho jemných černých vlasů a něžně je pocuchal.
Luke se trochu zavrtěl a rozkošně cosi zamumlal ze spánku, ale neprobudil se. Thomasovo srdce se rozbušilo rychleji a napadlo ho, že upřímně nechápe, jak může být někdo takhle roztomilý.
V tu chvíli jej ale ze spokojeného rozjímání vytrhl jakýsi zvuk. Pokojem se rozezněla povědomá melodie. Thom zvedl hlavu z polštáře, zmateně se rozhlížel a chvíli přemýšlel, co to může být. Zanedlouho si uvědomil, že to vychází odněkud zespoda, z podlahy. He...? Jak může hrát podlaha? Podezíravě obrátil své oči k parketám na zemi. Jeho pohled padl na Lukeovy džíny. No jasně, mobil!
Opatrně se vyhrabal z postele, přičemž vydával co největší úsilí, aby neprobudil krásně spinkajícího černovláska. Ten měl ale očividně dost tvrdý spánek, protože se opět jen neklidně zavrtěl a spal dál.
Thomas se sklonil ke kalhotům, nejdříve sáhl do pravé kapsy, která byla prázdná, tak přesunul svou ruku do té levé. A konečně našel to, co hledal. S vítězoslavným výrazem vytáhl mobil na světlo boží /zabte mě někdo, prosím xD/ a podíval se na displej. Volající: Lotta. Nejistě se podíval na Lukea, pak na telefon ve své ruce, pak zase na mladšího chlapce a poté na mobil. Nakonec s poněkud provinilým pocitem, že vyřizuje Lukeovi jeho soukromé telefonáty stiskl tlačítko 'Přijmout hovor'. Konec konců, přece nemůže dopustit, aby mu tu to vyzvánění probudilo toho roztomile spinkajícího chlapce.
,,LUKE?! Tyvole brácho, nech mě hádat, kde teď seš!" ozvalo se z telefonu poněkud ječivým hlasem.
,,Ehehe, hehe... Tady Thomas." odpověděl poněkud nervózně Thom.
,,Tyvole! Já to věděla! JÁ TO VĚDĚLA! Co dělá brácha?"
Hnědovlásek zalétl pohledem směrem k Lukeovi, poněkud si nebyl jistý, jaká by v téhle situaci byla přístojná odpověď, ale nakonec se rozhodl prostě říct pravdu:
,,Spí... U mě v posteli."
,,Jo aha, s-... COŽE?! SPÍ? U TEBE v posteli?!"
,,É... Jo."
Na druhém konci drátu bylo chvíli ticho, což Thoma trochu zarazilo. Málo komu se kdy podařilo umlčet Charlotte.
Potom se však nadšeným šepotem ozvalo:
,,Dělali jste TO?"
,,Hehe... É... Jo." přiznal prostě Thomas, zatímco se snažil pochopit, jak je mohla Lotta tak rychle prokouknout. I když na druhou stranu, asi není moc běžné, že si kluci jen tak z legrace navzájem spí v postelích... Nebo nejlépe společně dva v jedné posteli... Eheh.
,,Tý vole, boží!" zaznělo ohromeně z mobilu.
Thom poněkud nepřítomně přitakal:
,,Hehe, jo, tak nějak bych to taky vystihl."
Charlotte se zahihňala. Hned na to se ale vzpamatovala a o něco vážněji řekla:
,,Poslyš, kámo, za chvíli bude zvonit, takže budu muset končit. Lukea ve škole omluvím, řeknu třeba, že ho bolí prde-... É... Totiž hlava, a ty si to zařiď jak chceš. A prosimtě, hlavně ho tam u tebe zdrž do odpoledne, ráda bych se tam stavila abych... He... No, abych vás mohla vidět pohromadě. Tak čau."
Thom chtěl ještě něco odpovědět, ale z mobilu se už ozývalo jen tiché pípání. Povzdechl si. Ta holka je vážně dosti... Rázná.
Sklonil se, aby mohl vrátit telefon zpět do kapsy Lukeových džínů a poté začal sbírat své vlastní oblečení a navlékat se do něj.
Když se oblékl, vydal se po schodech směrem dolů, do kuchyně, aby pro ně připravil nějakou snídani, zatímco Lukea nechal dál spát. Potřebuje se pořádně prospat, konec konců není divu, po včerejšku. Thomasova ústa se začla roztahovat do podivného úchylného úšklebku a musel se úporně snažit, aby se nahlas nerozchichotal. Proč, sakra, uvažuje takhle preverzně? Vážně mu nějak podezřele připadalá, že... Se z něj stává úchyl. Láska dokáže zázraky.
V tu chvíli měl co dělat, aby se nezhroutil na zem v záchvatu hlasitého smíchu. A silou vůle potlačil nutkání vlepit sám sobě facku.
***
Thomas stál u sporáku, soustředěně obracel palačinku na pánvi a spokojeně si pohvizdoval. Rozhodl se, že dnes udělá k snídani něco slavnostního, pro svého milovaného Lukea samozřejmě. A tak sáhl na samotné dno své paměti a kuchařských dovedností a s vynaložením obrovského úsilí se mu podařilo přijít na to, jak se dělají palačinky. Z krabicové směsi. Musel sám sebe v duchu pochvílit, že se mu zatím celkem dařilo je nepřipálit.
Zrovna, když hvízdl krásně čisté komorní á /zabte mě někdo, prosím, nadruhou xD/ a položil na skleněný talíř čerstvě usmaženou palačinku, uslyšel za sebou tiché kroky.
Thom se otočil směrem do místnosti a spatřil Lukea, který stál asi dva metry od něj. Už měl na sobě své oblečení, dokonce i kapuci přetaženou přes hlavu a probodával Thomase zářivě modrým pohledem plným očekávání.
Větší chlapec se jen usmál a beze slova několika pomalými kroky překonal vzdálenost, která je dělila. Nyní stáli těsně u sebe, jejich těla se téměř dotýkala. Pak zvedl paži a jedním pohybem stáhl Lukeovi kapuci.
,,Neschovávej se." zašeptal něžně Thomas.
Potom svou dlaň přesunul přes černovláskův krk až k jeho bradě, za kterou jej jemně uchopil a nadzvedl ji, aby se mohl sklonit k Lukeově tváři a následně se jemně otřít svými rty o ty jeho v nevinném motýlím polibku. Jejich ústa se téměř nedotýkala, přesto byl však polibek plný těch nejsilnějších emocí a oběma klukům z něj přeběhl po zádech příjemný elektrizující mrazík. Menší chlapec slastně vydechl a přivřel oči.
Thom se po chvilce odtáhl a podíval se Lukeovi do obličeje. Cítil, jak mu srdce poskočilo v hrudi při pohledu na ty zarudlé tváře a přivřená oční víčka. Na světě není dokonalejšího stvoření, než je tenhle drobný chlapec. To je jisté. A Thomas si to před pár dny konečně uvědomil.
Černovlásek pomalu otevřel oči dokořán a upřel přímo na většího chlapce zmatený pohled, ve kterém se odrážel i jakýsi podivný smutek. Thom se zarazil. Je... Něco špatně? Proč se na něj Luke takhle dívá? Lituje snad toho včerejšku? Nebo mu nějak ublížil...?
,,Proč jsi to udělal?" hlesl bolestně mlenší chlapec a uhnul očima k podlaze.
Thomas se nechápavě zamračil.
,,Tohle?"
,,To... Všechno. Včera. I dneska."
Hnědovlásek se cítil trochu ukřivděně. To mu Luke pořád nevěří? Po tom všem? Ale... Není divu. Osud k tomu malému roztomilému klukovi nikdy nebyl moc milý a Thomase vůbec neudivovalo, že nevěřil tomu, že je gay. Protože právě Thom na to rozhodně nevypadá.
Po chvilce úvah si větší chlapec uvědomil, že Luke stále čeká na odpověď.
Něžně se usmál a zhluboka se zahleděl černovláskovi do očí.
,,Už jsem ti to říkal. Protože tě miluju." řekl.
Menší chlapec si nahlas povzdechl a sklopil hlavu.
,,Pořád tomu nemůžu uvěřit. Vždyť ty...," znovu pohlédl Thomovi do tváře, ,,Ty nejsi gay. Nemůžeš být. A i kdybys byl, tak... Tak proč by ses zamiloval zrovna do mě? Navíc, jak jsi věděl, že... Že já miluju tebe?" chrlil ze sebe zmateně Luke.
Thomas se tajemně usmál. Ten drobný kluk je tak roztomilý, když takhle nesouvisle koktá.
,,Nejdřív se najíme a pak ti všechno řeknu," menší chlapec se začal nadechovat k protestům a hnědovlásek mu jemně položil prst na ústa, aby ho umlčel, ,,nejdřív jídlo a až pak vysvětlení."
Černovlásek si povzdechl a rezignovaně přikývl, zatímco Thoma napadlo, že mu tahle situace až příliš připomíná jistou část včerejšího večera, kdy tomu chlapci slíbil, že mu všechno řekne dnes. Luke musí mít dost velkou trpělivost, protože Thomas by na jeho místě nedočkavostí už vraždil.
Ale na druhou stranu... Luke vydržel čekat pět let. Tak proč by teď nevydržel těch pár minut?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Zuzu Zuzu | Web | 3. října 2012 v 18:57 | Reagovat

děkuji moc, jsem ráda, že se ti má povídka líbí =)))

2 Loki Loki | Web | 3. října 2012 v 19:59 | Reagovat

Ale,prosím tě,vždyť si to ani nezasloužím :-) Tvé povídky jsou prostě dokonalé a já je čtu ráda :-)
Ááááá!!Být Lukem,tak už bych Thoma asi uškrtila nedočkavostí!Jsem zvědavá,jestli mu to vysvětlí aspoň na konci! :-D
PS:Tvůj styl psaní mě hodně inspiruje,za což ti děkuji :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama