Měsíční svit - prolog

28. února 2013 v 16:54 | Černá Kočka |  Měsíční svit
Ha.
Nazdar, nazdar.
Tak jsem se rozhodla, že dneska zveřejním prolog týhle svý nový povídky, když už to mám napsaný xD Navíc nemám napsanýho nic jinýho, takže se mi to teď celkem hodí :D
Jinak, poslední dobou jsem vážně geniální xD Včera se mi podařilo dojít na poštu a poslat balíček, představte si to! Poprvé v životě! xD Muhaha, jsem tak dobrá. Teď jen doufám, že jsem nenapsala blbě adresu, nebo tak něco a že dojde adresátovi xD
A aby toho nebylo málo, dneska jsem dostala 1+ z matiky... Upřímně, nemám nejmenší tušení, čím jsem si zasloužila to plus, ale nevadí xD Profesor si o mě myslí, že jsem chytrá, tak mu to nebudu vymlouvat... :DD
A dneska jsem se dokonce snažila při těláku, čímž jsem pozvedla úrověň svých fyzickách schopností z -284,7 na 269,42 a profesor na tělák mě pochválil x3 Neuvěřitelný, nemyslíte? :DD
No. Takže takhle. xD
A teď tu povídku konečně xD Už se vám tu nebudu dýl vykecávat, věnováno je to vám všem, kteří si to přečtete... A kdyby byl někdo zájemcem o věnování celý kapitolovky, hlašte se xD Klidně vám jí věnuju xD
Btw.: NESMĚJTE SE MI, ŽE NEUMÍM VYMEJŠLET JMÉNA PRO POSTAVY! xDDD

Prolog
Na město se snáší noc. Většina jeho obyvatel už v tichu a klidu spí, ulice jsou liduprázdné, osvícené pouze plynovými lucernami, které vydávají žluto oranžové mihotavé světlo, které místo toho, aby vyvolávalo pocit bezpečí spíše dělá temné uličky tajemnějšími a černé stíny strašidelnějšími. Nastává přesně ta doba, ve kterou se nikdo z běžných lidí neodváží vyjít ven a místo toho se doma chystají ke spánku.
V žádném okně se už nesvítí. Až na jedno. Byt, za sklem jehož okna je stále vidět nevýrazné světlo se nachází v přízemí vyššího domu na kraji jedné z nejtemnějších uliček. Omítka domu je oprýskaná, okna ve vrchních patrech vysklená a tašky na střeše hrozí brzkým pádem. Je to přesně ten typ budovy, která se i přes to, že vypadá na spadnutí překvapivě stále drží, aby mohla děsit své okolí a většina lidí se jí vyhýbá velkým obloukem.
Zevnitř se ozývají dva hlasy. Zřejmě se hádají.
"...Já nechci, abys odešel, Wale!"
Malý chlapec, asi sedmiletý sedí v chudě zařízené místnosti na rozvrzané židli. Blonďaté, skoro bílé vlásky mu trčí na všechny strany, na sobě má špinavé roztrhané oblečení a jeho výraz ve tváři vypovídá o tom, že se co nevidět rozbrečí.
Oslovený se otočí. Jeho postava není ani vysoká, ani nízká, jeho oděv se velmi podobá tomu jeho společníka, na hlavě má rozčepýřené černé vlasy a ve tváři bezstarostný výraz. V čokoládově hnědých očích mu poskakují drobné veselé jiskřičky a koutky jeho rtů jsou na krajích pozvednuty v náznaku úsměvu. Tvar jeho obličeje je hranatý a jeho tvář působí celkově mužně a dospěle. Vypadá starší, než ve skutečností je. Od pohledu byste pravděpodobně odhadovali, že mu může být tak dvacet. Sekli byste se o pět let.
"No tak, Ae, ty víš, že musím jít. Je to má povinnost." promluví konejšivým hlasem na malého chlapce.
"Není! Nikdo tě nenutí tam jít! A..," kluk tiše vzlkyne a oči se mu začínají plnit slzami, "Vždyť může jít kdokoli jiný! Proč zrovna ty? Mám... Mám strach."
Starší kluk se pousměje. Blonďáček nechápe, jak se v téhle situaci vůbec může usmívat. Měl by být vyděšený. Nebo aspoň smutný. Ale rozhodně by neměl působit stejně vesele, jako obvykle.
"Neboj se, budu v pořádku. Vrátím se a dokážu ti to."
Ae znovu vzlykne, zuřivě zavrtí hlavou a setře si drobnou dlaní stékající slzy z tváře.
"A co když ne? Já to tu bez tebe nevydržím!" v jeho hlase je slyšet zoufalství a smutek. Zvedne hlavu a upře pronikavý pohled na svého společníka.
Wal si povzdechne, pár kroky dojde k chlapci a klekne si před jeho židli tak, že jsou jejich obličeje ve stejné výšce. Pozvedne ruku a jemně jí pocuchá blonďáčkovy vlasy, poté ji přemístí níž na jeho rameno, které pevně stiskne.
"Poslouchej mě, Ae. Já ti slibuju, že se vrátím. A i kdyby ne... Já vím, že to beze mě přežiješ. Ty jsi silný a šikovný kluk, v životě si poradíš."
Chlapec zamrká velkýma očima, jejichž duhovka má barvu čistého stříbra a nahlas popotáhne, zatímco mu po tváři stéká nový pramínek slz.
"Přísaháš?"
Černovlásek se opět usměje a přikývne.
"Přísahám."
Ae znovu vzlykne a svěsí hlavu.
"Ale odcházíš." kníkne tichým sklíčeným hlasem.
Wal se zamračí. Začíná být zoufalý. Neví, jak toho kluka utěšit. Už asi hodinu se o to bezúspěšně snaží... A očividně nepomáhá ani odpřísáhnout mu, že bude v pořádku. Což je samozřejmě sprostá lež. Ale něco říct musí, pravda, kterou si oba moc dobře uvědomují, ale nikdo z nich se ji neodváží vyslovit nahlas, je moc krutá. Wal nebude v pořádku. Sice ani jeden z nich neví, co přesně bude dál, ale jedno oba vědí jistě - rozhodnutí, které učinil se rovná smrti.
V tu chvíli černovlásek dostane nápad. Sáhne do kapsy od kalhot, ze které vyndá tenký řetízek, na kterém se houpe stříbrný křížek jednoduchého tvaru. Vtiskne jej Aemu do dlaně a zpříma mu pohlédne do očí.
"Tohle ti dám, Ae... Ochrání tě před zlem. Zároveň je to památka na mě. A až se jednou opět setkáme... Tak mi jej vrátíš a společně budeme vzpomínat na tuhle chvíli."
Blonďáček mlčí, jen opět tlumeně vzlykne a pevně sevře dárek od staršího kluka v dlani, jako kdyby to pro něj bylo to nejdůležitější na světě, jediná věc, která jej drží při životě.
Wal pohladí chlapce po vlasech, potom si stoupne a sebere ze země batoh.
"Už budu muset jít." řekne tlumeně. Zamíří ke dveřím z místnosti, za chůze si hodí své zavazadlo na záda. Otevře dveře a na práhu se naposledy otočí do místnosti. Ae jej pozoruje zoufalým pohledem, Walovi je mu ho líto. Má chuť vrátit se, říct mu něco, čím by jej uklidnil, obejmout jej a nikdy neodcházet... Ale vážně musí odejít. Bude toho kluka muset opustit. Je to těžké, Ae je pro něj jako bratr, ale nemůže tu zůstat. Kvůli sobě, kvůli němu, kvůli ostatním.
"Sbohem..." promluví naposledy, než zmizí do noci. Dveře se za ním samy tiše zaklapnou, čímž umocní ticho, které po něm zůstane a nenávratnost jeho rozhodnutí.
Chlapec, který zůstal v pokoji upřeným pohledem sleduje místo, kde stál ještě před chvílí jeho nejlepší přítel. Jediný, koho na světě měl. Nemůže tomu uvěřit. Bez něj... Bez něj nevydrží. Nejen, že se o sebe nedokáže sám postarat, ale navíc nesnese tu samotu, žal a stesk. Proč ho musel opustit jediný člověk, kterého měl na světě rád? A proč mu pomyšlení, že už se téměř jistě nikdy neuvidí nikdy neuvidí způsobuje tak nesnesitelnou bolest?
"Wale..." zašeptá Ae a drobnými prstíky přejede po křížku, který mu věnoval jediný, kdo mu byl blízký, předtím, než odešel.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sim Sim | Web | 1. března 2013 v 23:31 | Reagovat

Wow.... To se mi líbí! :D Hodně dobrý... fakt..
Jiank by mě zajímalo, jak to děláš, že máš jedničky z matiky.. :D Potřebovala bych nějakej návod, jak na to, protože se mi jedničky nějak  vyhejbaj jako čert kříži.. :D

2 Arkien Arkien | E-mail | Web | 3. března 2013 v 7:51 | Reagovat

Týjo, to je fakt suprově napsaný, ty detaily a pocity postav, fakt super, těším se na pokračování, vypadá to slibně :). Mimochodem, mně tu povídku samozřejmě můžeš věnovat, nic nenamítám xD.

3 J.A, Miss Madness J.A, Miss Madness | Web | 4. března 2013 v 13:58 | Reagovat

Můj názor už znáš - je to super. Fakt je to hrozně kawaii, a i přes to, že fantasy nemám zrovna v oblibě, to budu stopro číst. Hrozně se mi líbí, jak popisuješ postavy... U "drobných veselých jiskřiček" jsem chcípla obdivem.
O věnování povídky se hlásím já! J.A.! JÁÁÁ, prosííím, JÁÁÁ! *péruje na posteli*

4 Loki Loki | Web | 8. března 2013 v 9:06 | Reagovat

Souhlasím s ostatními,moc pěkně jsi popsala detaily,nejvíc se mě ale stejně líbí ty emoce :-) Chudák Ae a Wal :-(
Taky jsem se chtěla přihlásit o věnování povídky,ale jak vidím,tak už pozdě :-( škoda :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama