Měsíční svit - 1. kapitola

18. března 2013 v 16:41 | Černá Kočka |  Měsíční svit
Zdarec lidi,
tak jsem se rozhodla, že je fuck time čas přidat první kapitolu této svojí nové povídky. Jako, já vim, že jsem si s tím zrovna nepospíšila, ale já jsem vážně neměla čas dokonce ani zveřejnit již napsanou věc, protože jsem musela dělat věci do školy... Kupříkladu svůj sloh (za kterej jsem mimochodem dostala 1 - plnej počet bodů, měla jsem u toho napsaný "Výborná práce!" a profesorka se pak vyjádřila tak, že to mám "Fakt dobrý." :DDDD) a taky jsem musela psát za kámošku sloh, takže jako sorráč xD

Jinak se daří jako celkem dobře, akorát je venku dost zima, právě jsem přišla ze školy a mám absolutně zmrzlý prsty, takže mi to moc nepíše xD
Nuže, tahle kapitolka bude věnovaná jak jistě víte těm, kterým je věnovaná celá tahle kapitolovka - to jsou Arkien, Miss Madness a Loki + ještě to věnuju Sim, která je taky miláček a říkala, že "by se nezlobila, kdybych přidala kapitolu Měsíčního svitu", tak teda přidávám a snad se fakt nebude zlobit xDD



1. Kapitola
Ve městě panuje ticho a klid. Je noc. Stejně, jako tehdy. Zdá se, jako kdyby se od té doby vůbec nic nezměnilo - ulice jsou stejně prázdné, zalévá je jen tlumené světlo plynových lamp a všichni spí. V žádných oknech už se nesvítí.
To je jediná změna. Ani v tom jednom jediném, na kraji jedné z nejtemnějších uliček se nesvítí. Dům je zahalen tichem, šerem a klidem, který narušuje jen postava stojící před ním a mlčky hledící k nebi.
Je to chlapec, může mu být asi tak patnáct let, má nepřirozeně bledou pokožku, světlé, skoro bílé vlasy mu cuchá vítr a stříbrné oči hledí kamsi do neznáma. Jeho drobné tělo se trochu chvěje všudypřítomným chladem, protože má na sobě jen starou špinavou košili a roztrhané kalhoty. Přece jen, noci jsou stále chladné i přes to, že se již blíží jaro.
V mihotavém světle plynových lamp vypadá skoro přízračně, jako kdyby ani nebyl člověk, kdyby jej někdo pozoroval, snadno by si ho mohl splést s duchem.
Nehýbe se, pouze v dlani pevně stiskne malý stříbrný křižek na tenkém řetízku. Uklidňuje jej to. I přesto, že si moc dobře uvědomuje, že tohle je konec. Přišel jeho čas, čas kdy by měl opustit tohle místo a tento svět. Už ho tu nic nedrží... A když může při svém odchodu někomu pomoci, tak proč ne? Dávno už se rozhodl tohle udělat. Dlouho se na to připravoval.
Nebojí se, ne, že by byl tak odvážný... I když možná, že po dnešní noci jej bude mít spousta lidí za hrdinu... Ale ne, tak to není. Pravda je taková, že už nemá co ztratit. Svým způsobem tenhle konec vítá, možná, že to bude osvobození. Od utrpení, žalu, vzpomínek a minulosti... A nikdo jej na tomto světě nebude postrádat.
Ne, nemá strach.
Konečně se po dlouhé době pohne, jeho tělo se vysvobodí z nepřirozené ztuhlosti a vydá se směrem z ulice. Kráčí městem, přestože našlapuje téměř neslyšně, zvuk jeho kroků se odráží od všech stěn a v tichu noci zní jako ten nejhlasitější hluk. Vnímá jen rytmus své chůze, dech a tlukot srdce. Nezastavuje se, vše nechává za sebou.
Vyjde hlavní branou z města a míří dál. Jde temným lesem směrem na kopec, kde stojí starý hrad. Dlouho ten hrad býval opuštěný, ale teď není. Už mnoho let ho obývá to největší zlo. Démon z podsvětí. Bestie, toužící jedině po krvi. Nahání strach všem lidem v okolí a od obyvatel tohoto města se drží dál jen z jediného důvodu. A tím důvodem jsou daně, které mu město pravidelně odvádí třikrát za rok. Jako poplatek, že loví jinde a místní chrání před útoky jiných démonů.
Nejsou to ale jen tak nějaké daně... Je to něco mnohem horšího, než si běžný člověk dokáže představit.
Pokaždé, když nastane čas odvést tento poplatek, jeden dospívající chlapec se vydá v noci nahoru směrem k upírovu sídlu... A už se nikdy nevrátí. Nikdo se ještě nevrátil. Neví se, co přesně se v hradu po příchodu chlapce děje, ale jisté je, že to onen nešťastný člověk nepřežije. Stejně tak nikdo netuší, jak vlastně démon vypadá, ani jak se jmenuje. Kolují jisté báchorky o jeho vzhledu - většina z nich se shoduje na tom, že má lidskou podobu, údajně prý mladého muže, od lidí se ale liší tím, že má pokožku bílou téměř tak čistě, jako sníh, oči mu žhnou rudými plameny, jeho zuby jsou špičaté jako břitva a špičáky má ostré a dlouhé, jako šelma.
Ale jsou to vážně jen báchorky. Nikdo neví, jak je to ve skutečnosti.
Ve výsledku je to vlastně jedno.
Právě za tímto démonem jde chlapec, který právě kráčí cestou k hradu. Dobrovolně se rozhodl obětovat se za město. Zachrání tím sice jen jeden život, ale proč to stejně neudělat? Rozhodně je lepší, když zemře on a ne někdo jiný, kdo má přátele, rodinu a blízké, kteří by jej postrádali. ...Tak, jako on postrádal svého nejlepšího přítele, který se nevrátil, přesto že to sliboval, napadne chlapce. Ale nemůže vzpomínat, rozhodně ne teď. Je to příliš bolestivé. Nemůže riskovat, že by se tu mohl psychicky zhroutit. Musí být silný a nedat průchod emocím, jinak by hrozilo, že u něj zvítězí přirozený pud sebezáchovy a ještě si to rozmyslí. To by bylo hodně špatné. Silou vůle proto potlačí vzpomínky, které se mu snaží dostat do mysli, pokusí se vyprázdnit si mysl. Musí se soustředit na něco jiného. Přidá do kroku.
Na své pokožce cítí chladný vánek, les je klidný, až na občasné tiché zahoukání sovy, nebo sotva slyšitelné šustění drobných zvířat v podrostu. Čím víc se chlapec blíží k hradu, tím méně zvuků slyší, jako kdyby zvířata vnímala zlo, sálající z této budovy i jejího obyvatele a záměrně se jí vyhýbala. Aby také ne... Tíživá atmosféra je cítit všude okolo, plíží se kolem jako chladná podzimní mlha, zdá se, jako kdyby se mohla připlížit k čemukoli živému a zlikvidovat to jen pouhou svou existencí.
A celkovou odpudivost tohoto místa umocňuje i vzhled hradu. Vypadá strašidelně, jako z hororu. Jeho obrovská kovová tepaná brána se tyčí do výšky jako zlý obr, chystající se zničit kohokoli, kdo se pokusí projít dovnitř. Stavba samotná je zanedbaná, má oprýskanou omítku, v některých částech odpadávají i kameny, ze kterých je hrad postaven a v místech, kde se po stěnách dříve plazil břečťan nebo vinná réva jsou teď jen ošklivé holé klacky, opírající se o zeď.
Chlapec nyní kráčí po cestě, která je posypaná štěrkem. Už je blízko. Zbývá jen kousek a konečně stane před tou děsivou branou, která je skoro jako brána do samotných pekel. Jeho tělo se začíná třást, zmocňuje se jej strach. Ale jeho mysl je naopak naprosto v klidu. Upadá do takové zvláštní apatie, která přichází vždy, když člověk tuší, že se blíží konec a že jeho osud je nezvratný. Připadá mu, že jeho duše je někde na míle daleko a jen flegmaticky pozoruje tělo nacházející se na zemi a trpělivě vyčkává, co se bude dít.
Chlapec zastaví před branou. V dlani naposledy pevně stiskne křížek, který mu kdysi daroval jeho nejlepší přítel a schová jej do kapsy u kalhot.
Poté zvedne hlavu a rozhlédne se kolem sebe. Stavba se před ním tyčí jako děsivý kolos a měsíční světlo vrhá její stín na prostornou zahradu nacházející se mezi bránou a vchodem do samotného hradu.
Několika nejistými kroky dojde těsně k bráně a rozechvělou ruku natéhne směrem k masivní klice, která je vyřezána do tvaru dračí hlavy.
Prsty sevře kliku, její chlad ho studí do rukou a pak ji stiskne a zatlačí směrem dovnitř. Chvíli se nic neděje a pak se s hlasitým vrzáním jedna polovina brány začne neochotně odklápět, pohybuje se jen stěží, zřejmě ji nikdo už dlouho nepoužíval. Chlapci se podaří vytvořit dostatečnou mezeru, aby se skrz ní mohl protáhnout do zahrady. Otočí se bokem, aby mohl pohodlně prolézt dovnitř, přičemž cítí, jak se mu záda otřou o chladný kov brány. Nyní stojí na začátku cesty dlážděné kameny, vedoucí "předzahradou" směrem ke dveřím hradu. Ani se neobtěžuje za sebou zavírat bránu a vydá se k budově. Čím víc se blíží, tím větší napětí cítí ve vzduchu. Jako kdyby se tu zastavil čas a všechno by jen čekalo, kdy někdo přeruší tento věčný okamžik a naruší tu strnulou nehybnost času. Zdejší atmosféra by se dala krájet.
Dojde ke dřevěným dveřím vedoucím do hradu. Zastaví se a zhluboka se nadechne. Tohle je jeho poslední chvíle. Může jen odhadovat, co se stane, až vstoupí dovnitř, ale jisté je, že to nepřežije. Nikdo nepřežil. Ještě chvíli stojí na místě a plně vnímá ten pocit, jaké je to být naživu, cítí své tělo, zběsile tlukoucí srdce a zrychlený mělký dech. Za chvíli už nic z toho mít nebude. Bude... Neví, kde. Ale třeba tam potká svého jediného přítele, o kterého přišel už tak dávno.
S touto myšlenkou otevře dveře do hradu. Zevnitř jej ovane překvapivě teplý vzduch s mírným nádechem zatuchlého zápachu.
Chvíli mu trvá, než se rozkouká. Stojí v jakési obrovské místnosti, která má být zřejmě vstupní hala, na podlaze je nádherný koberec s perským vzorem, na stěnách visí obrazy a držáky, ve kterých plápolají pochodně mírným oranžovým světlem a přímo naproti vchodu do místnosti jsou obrovské schody z bílého mramoru, vedoucí kamsi do tmy.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sim Sim | Web | 18. března 2013 v 17:09 | Reagovat

Děkuju, děkuju, děkuju!!!!! :D Vážně, ale opravdu vážně se nezlobím.. :D Naopak.... Skáču radostí.. teda v rámci možností.. :D
Jo, jak ses ptala, patlala sem si to na ksicht asi tak, no.... deset minut.. :D ale pak jsem to půl hodiny smejvala..
A dvanáctistrunka, neni moc velkej rozdíl, máš ty struny stejný jako na šesti, ale pod každou máš ještě jednu o půl tón podlazenou ,takže to zní božsky. :D
BTW. Doufam, že sem budeš přidávam kapši častějc, páč se mi to fákt líbí! :D (A děkuju za věnování ^_^)

2 Arkien Arkien | E-mail | Web | 18. března 2013 v 19:41 | Reagovat

Áá, to věnování vždycky tak potěší :3. S tím slohem jsi mi připomněla moji autorskou dvojici k povinné četbě Grossmana a Šimka, u které jsem nakonec zůstala autorská jen já a dvojice svačila :D ale to je na dlouhé povídání. Tenhle díl je boží, naneštěstí se asi dalšího zas tak rychle nedočkám, ale nevadí, těším se :).

3 Loki Loki | Web | 19. března 2013 v 15:49 | Reagovat

Jsem strašně ráda za to věnování :-)
Aeova kamaráda je mi líto,věřila jsem,že se vrátí :-( tak snad Ae dopadne líp.Já bych se asi nedovedla takhle obětovat,pravděpodobně bych dostala strach a utekla.
PS: S tím layem nemusíš spěchat,to je v pohodě :-)

4 J.A, Miss Madness J.A, Miss Madness | Web | 19. března 2013 v 19:24 | Reagovat

Aňa maňa, ťuťu ňuňu, díky!!! x3
Je to úžasný. Abych řekla pravdu, neznám povídkářku, která by psala povídky v přítomném čase lépe, než ty.

5 -A, Adell -A, Adell | Web | 20. března 2013 v 14:04 | Reagovat

krásný:)

6 Simona Simona | E-mail | Web | 24. března 2013 v 21:30 | Reagovat

moc pěkné :)

7 Arya Flowerny Turner Arya Flowerny Turner | E-mail | Web | 17. dubna 2013 v 18:21 | Reagovat

Už som to raz čítala, lenže nekomentovala a medzitým, ako pribudla 2: kapitola som to už zabudla, takže som to prečítala znova.
Páči sa mi, ako opisuješ tú tiaživú atmosféru, cítim sa, akoby som tam bola (čo ma až tak neteší... nerada by som sa nechala zožrať nejakým démonom :D) A inak, nemáš nejaký obrázok ktorý by pripomínaj toho chalana? A on je albín, alebo je proste taký animeidný, akože farby od výmyslu sveta? Som zvedavá na démonov výzor (nech je fešák, nech je fešáík, nech je fešák :D)
No fajn, ja bežím na ďalšiu kapitolu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama